Svatý Atanáš


"SLOUP CÍRKVE" A LÉČITEL RAN ZASAZENÝCH BLUDAŘI


Narodil se kolem roku 295 pravděpodobně v Alexandrii, která byla hlavním městem Egypta. V tomto městě se mu také dostalo toho nejlepšího vzdělání a jako dorůstající chlapec v letech 304 a 311 zažil Diokleciánovo a Galériovo krvavé pronásledování křesťanů, kdy slabí odpadávali a hrdinní vyznavači chodili na mučednickou smrt.

V mladém věku pak odešel do pouště, kde byl nějakou dobu žákem sv. Antonína Poustevníka. Je možné, že již při tomto pobytu v poušti napsal své první spisy: "Řeč proti pohanům" a "O vtělení Slova".

Kolem roku 316 začal alexandrijský kněz Arius hlásat svou bludnou nauku, v níž popíral božství Ježíše Krista. Atanáš byl tehdy jáhnem a tajemníkem biskupa Alexandra. Zřejmě se podílel na listu, v němž tento biskup upozorňoval papeže Silvestra a východní biskupy na Ariovy rozrůstající se bludy. Kvůli těmto bludům byl r. 325 svolán Nicejský všeobecný církevní sněm, kterého se v doprovodu biskupa účastnil i Atanáš a patřil tam mezi nejhorlivější obránce pravověrného učení. Koncil v slavnostním vyznání víry zdůraznil, že Ježíš Kristus je jednorozený Boží Syn, který se zrodil z Otce přede všemi věky; pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty z Otcem.

Po koncilu se z Atanáše stal velmi aktivní bojovník proti arianismu.

Po smrti biskupa Alexandra byl Atanáš zvolen jeho nástupcem v r. 328. V době jeho první vizitace v rozsáhlé diecézi se rozkolní meleciáni chtěli zmocnit jeho biskupství. Melecián byl biskup, který se odtrhl od Církve pro její smířlivý postoj k slabým, kteří v době pronásledování zapřeli a později znovu žádali o přijetí do Církve. Meleciáni se spojili s ariány proti Atanášovi. S obžalobou proti němu šli za císařem Konstantinem, ale protože se tam dostavil i Atanáš, poprvé neuspěli. Avšak nevzdali se, svolali proti němu jednostrannou synodu do Tyru, tam ho obvinili a odsoudili. Císař, ač zprvu rozsudek nepřijal, nakonec, aby měl pokoj, poslal Atanáše do vyhnanství v Trevíru. V roce 337, když císař zemřel, mohl se Atanáš zase vrátit.

Protivníci pak požádali papeže Julia I. o zásah proti Atanáši, ale nečekali na odpověď a na jeho místo zvolili Řehoře z Kapadocie, jemuž v dalším roce pomohli usadit se ve městě. Vypukly krvavé nepokoje a Atanáš, opustiv Alexandrii, protestoval v okružním listě proti násilí, jehož obětí se stalo jeho biskupství. Na předvolání papeže Julia byl v Římě a tamní synoda v roce 340 potvrdila jeho práva na biskupský stolec v Alexandrii. Toto rozhodnutí však Řehoř odmítl přijmout a Atanáš proto zatím působil v Římě, kde hlásal nauku o ideálech mnišského života, jak je poznal u sv. Antonína Poustevníka, kterého měl v úctě a napsal i jeho životopis.

V roce 343 byl na synodě v Sardike (v dnešní Sofii) a i tam byl uznán a jeho protivník Řehoř exkomunikován. Atanáš se však mohl vrátit až v následujícím roce po Řehořově smrti, roku 346. Dalších deset let se horlivě věnoval pastoraci ve své diecézi, která zaznamenala velký rozkvět. Jenže po smrti císaře i papeže Julia, kteří byli Atanášovými ochránci, spojení nepřátelé začali u jejich nástupců zase s obžalobami proti Atanáši. Papež Liberius je měl za neopodstatněné, ale císař Konstancius si na dalších dvou synodách v letech 354 až 355 vynutil Atanášovo odsouzení a na jeho rozkaz byl 8. 2. 356 při večerní bohoslužbě Atanáš přepaden, ale jeho ochránci mu pomohli utéci. Šest let se pak skrýval mezi mnichy a u oddaných věřících v Egyptě. Z té doby pochází jeho obranný spis adresovaný císaři "Apologia ad Constantinum" a "Apologia de fuga sua" v němž popisuje násilnosti v Alexandrii a dále "Historia Arianorum."

Byl nazýván "Sloup církve", někde bylo později k jeho jménu přidáváno i "Veliký". Veliký byl svou věrností, vytrvalostí i láskou. Měl soucit s trpícími a nešťastnými, uměl si podmaňovat srdce posluchačů a hodně cestoval., z důvodů apoštolské horlivosti i z důvodů pronásledování. Jednou, když unikal svým pronásledovatelům po Nilu, zahlédl své nepřátele ve větší a rychlejší veslici. Spočítal si, že neunikne a tak svou loďku obrátil proti nim po proudu. Brzy se s nimi setkal, ale protože ho osobně neznali a ani nemohli tušit, že by ten, koho stíhají, měl odvahu klidně si plout proti nim, tak na něj ze své lodi křičeli: "Znáš biskupa Atanáše?" "Znám," odpověděl podle pravdy. "A nevesloval tady pře chvílí proti proudu?" - "Vesloval, jako kdyby mu šlo o život." - "A je odtud daleko?"- "To není!" - "Můžeme jej tedy dohonit, když pospíšíme?" - "Určitě!" Pak jen zazněl rozkaz k rychlejšímu tempu a Atanáš se dal proudem unášet opačným směrem. Pán bděl nad svým věrným služebníkem a věřící lid si svého obětavého a horlivého pastýře velmi cenil.

Dalším císařem byl od listopadu 361 Julián Odpadlík a ač byl nesmiřitelným nepřítelem křesťanství, dovolil vyhnaným biskupům návrat. Čekal však, že zesílí vnitřní rozbroje mezi křesťany a Církev to oslabí. U Atanáše se přepočítal, ten už na jaře 362 uspořádal významnou synodu k vážným dogmatickým i disciplinárním otázkám a znovu v diecézi rozproudil náboženský život. Pro víru získal i mnohé významné osoby. Císař proto egyptskému místodržiteli nařídil odstranit Atanáše z Egypta. Ten ale stačil utéci do Thebajské pouště.

V roce 363 Juliánova smrt uvolnila místo na císařském trůnu katolíku Joviánovi a Atanáš mohl na rok zpět. Pak se stal císařem Valens nakloněný Ariánům a všechny navrátilce posílal zpět do vyhnanství. Atanáš se skrýval opět v blízkosti Alexandrie, aby z podzemí prospíval své diecézi. Až konečně v únoru 366 se mohl z dovolení císaře vrátit do svého sídla. To už mu bylo přes 70 let, ale ještě 7 let svou diecézi nerušeně spravoval. Zanechal mnoho různých spisů. Vedle trojdílného dogmatického díla "Řeči proti ariánům" i asketické spisy o mnišském životě a o panenství, asi 4 teologické listy o Božství Ducha svatého a z posledních svých let komentáře k žalmům. Napsal i více okružních listů, encyklik, o životně důležité problematice církve v tehdejší době.